Již jsem všechno z toho, co teď píšu pro Vás, vyprávěla snad stokrát. Známým, přátelům, kamarádům, příbuzným.... Všichni s dychtivostí naslouchali vyprávění o tom, jak byl Javorník v Lucembursku. Proč tam byl ? No přece hrát, zpívat, tančit a ukázat jinému národu kousek toho našeho "valašského slovanství".

Proč právě do Lucemburska ? Přála tomu šťastná souhra náhod.
Naše bývalá členka souboru Eva, pracuje v evropském parlamentu, který má své ustředí v hlavním městě Lucemburska, v Lucemburku. Pracuje zde již několik let a našla si tady pár přátel z řad občanů lucemburkého státu. Jednou z jejích přítelkyň se stala paní Milena. Tato velice příjemná a milá dáma se narodila u nás, je české národnosti, ale již poměrně dlouhou dobu žije v Lucembursku a užívá občanství tohoto státu.
Paní Milena se angažuje v tamní organizaci s názvem NADACE VISION FOR CHILDER. Přátelství s Evou a tato její činnost dala vzniknout myšlence uspořádat charitativní koncert pro pracovníky evropského parlamentu, s výtěžkem určeným na pomoc dětem "třetího světa". Hlavním a jediným bodem programu mělo být celovečerní vystoupení souboru Javorník.

Tato nabídka se nám velice zalíbila a my začali s přípravami tohoto koncertu. Náš dlouholetý vedoucí souboru, Svatoslav Válek, připravil program vystoupení. V pravidelných čtvrtečních zkouškách souboru jsme jej nacvičovali a propracovávali k dokonalosti.
V jiných dnech opravovali, prali, žehlili a chystali kroje a krojové součástky. Rovněž byla potřeba vyřídit náležitosti typu pojištění apod.
Čím více se blížil den odjezdu, tím více stoupala nervozita, zda všechno umíme, zda máme vše řádně připraveno a v pořádku, přepočítávali jsme rekvizity, kontrolovali kroje a strachovali se, bychom přece jen na něco nezapomněli. Že přípravy na takovou akci nejsou jednoduché se můžete zeptat kohokoli, kdo již něco podobného absolvoval. Nicméně přes všechny tyto starosti nás neopouštělo nadšení navštívit tuto zemi.

Konečně nadešel očekávaný den odjezdu. Sraz jsme měli ve čtvrtek v 16h u "hudebky", kde vypukl tradiční zmatek. Kam do autobusu uložit dva cimbály, kam uložit ostatní hudební nástroje včetně basy tak, aby se cestou nepoškodily, kam pověsit kroje, aby se nepokrčily a zároveň moc nepřekážely, kam dát naše osobní věci, kam rekvizity...kam.....ještě pití a svačiny na dlouhou cestu..... Ještě něco ? Jsme tady všichni ?! Snad už je to vše.
Odjezd !!!
Dlouhé přípravy a stres s tím spojený byl za námi a my si mohli "plně vychutnat" třináctihodinovou jízdu autobusem.
Cesta byla opravdu úmorná. Jak jsme se cítili po noci "prospané" v autobuse obloženém zevnitř kroji a hudebními nástroji, nebudu raději popisovat.

Rozlámaní, unavení a nevyspalí jsme dorazili na místo určení. Byl pátek, devět hodin ráno a paní Milena s Evou nás již čekaly v Lucemburku na parkovišti WASSER BIELIG. Měly pro nás připravený skvělý plán pobytu. Začali jsme hned návštěvou evropského parlamentu. Přesto, že se zde již několik let nezasedá, byla tato prohlídka pro nás velice poučná. Rovněž slovní výklad, který nám byl k tomuto místu podán, pracovníkem parlamentu, byl velice zajímavý. Problém jsme snad měli jen s udržením stavu bdělosti. V příjemné místnosti bez oken, jsme jen těžce odolávali nutkavému pocitu spánku.

Po prohlídce této instituce následoval oběd, který nám připravila paní Milena, jako piknik. Následně jsme se jeli ubytovat do asi 50km vzdáleného německého města, do studentské ubytovny. Vybalili jsme si věci, osprchovali se a ihned odjeli do MONDORF DE BAINS, kde jsme měli večer vystupovat.
Přípravy samotného vystoupení začaly hned po příjezdu do tohoto velice luxusního kulturního zařízení.
Přenesení nástrojů, připravení pódia, odstěhování krojů a rekvizit do šaten trvalo asi hodinu. Pak následovala akustická zkouška, nazvučení nástrojů, muzikantská zkouška a poziční taneční zkouška přímo na pódiu. Tohle vše je nezbytné pro to, abychom odvedli co nejlepší výkon. Po dvou hodinách tohoto chystání jsme přikročili k dalším přípravným činnostem. Oblékání do krojů, úprava, česání a podobně, zabraly další dvě hodiny .
V osm hodin večer mohlo vystoupení začít. Postávali jsme za pódiem, nervózně přešlapovali a v hlavě si přeříkávali kritická místa našeho programu.

Tak. Krátké úvodní slovo bylo řečeno a Javorník začal hrát a tančit pro plný sál hostů sedících za stoly chystajíce se večeřet. Program byl opravdu dlouhý a nabitý. Vystupovali jsme ve třech půlhodinových blocích, proložených asi hodinovými přestávkami. Předvedli jsme nejen tradiční valašské tance a písně, tanec zbojníků, pastevců, dívčí rej a tanec s cepy, ale také maďarský čardáš a cikánský tanec.

O půlnoci kdy program skončil, jsme byli všichni již na pokraji svých fyzických sil.
Tohle vystoupení bylo jedno z nejnáročnějších. Přesto, že jsme neměli žádný čas si odpočinout po dlouhé cestě, podali jsme výkon na vysoké úrovni a obecenstvo bylo nadmíru spokojeno a odměnilo nás libozvukým potleskem.

Tohle ovšem stále nebyl čas k odpočinku. Následovalo odstrojování z krojů, uklízení rekvizit, nástrojů, opětné stěhování do autobusu (a že je takový cimbál těžký, natož dva, si jistě dovedete představit). Pak teprve následovala 50ti kilometrová cesta do místa našeho ubytování. Byli jsme fyzicky naprosto vyčerpáni, ale v srdci nás hřál pocit z dobře odvedené práce a z úspěchu tohoto vystoupení.

Další den, to byla sobota, byla věnována čistě nám samotným. Byl pro nás připraven plán prohlídky města Lucemburku. Viděli jsme jeho novou část i část historickou, navštívili jsme katedrálu, ve které je pohřben král Jan Lucemburský, procházeli jsme se po nádvoří velkovévodského paláce a měli možnost si zakoupit nějaký suvenýr na Náměstí Jana Palacha, kde se každou sobotu pořádají bleší trhy.

Rovněž jsme velice rádi absolvovali prohlídku vinných sklepů St. Martin, spojenou s ochutnávkou šumivého vína zvaného Cremo.

Paní Milena s Evou se o nás staraly velice dobře. Povečeřeli jsme v čínské restauraci čínská jídla, která někteří odvážlivci zkoušeli konzumovat pomocí tzv. hůlek. Já také a pochlubím se, že se mi povedlo sníst hůlkami i všechnu rýži !
Paní Milena nás večer pozvala do svého sídla, kde nás hostila šampaňským a my, jen pro ni, hráli a zpívali naše valašské písničky. Rozešli jsme ve v nočních hodinách a pak to již zajímavé nebylo.

Vyspali jsme se a nastoupili zpáteční cestu.
Domů jsme se vraceli s pocitem, že se naše snažení vyplatilo. Navštívili a poznali jsme cizí zemi a užili si spoustu legrace.

Myslím, že se nám podařilo ukázat světu kousek krásné staré kultury našeho národa a to, že si vážíme odkazu svých předků a daří se nám jej udržovat stále živý.