Pověst O vozkovi [ Pověst ]
Je tomu už dávno, co na Kolštejně - Branné žil rytíř Ulrich. Byl to pán spravedlivý, poddané neutlačoval a lidem se žilo když ne dobře, tak alespoň lépe, než u sousedů.
Jednou se vydal rytíř na lov. Záhy postřelil kance a vydal se po jeho stopě. Zvíře však mělo dostatek sil, a když se k němu lovec přiblížil, vrhlo se na něj a téměř ho zabilo. Už se zdálo, že rytíř podlehne, když se objevil vysoký stařec s bílými vousy, zvedl kance jednou rukou do výše a tak silně jím mrštil o skálu, že ten zůstal mrtev ležet.
Rytíř chtěl Pradědovi poděkovat, ten však mávnul rukou a s úsměvem zahřímal : "Neděkuj. Slib mi, že kdyby nastal hlad, pomůžeš svým poddaným." Rytíř Ulrich slíbil a skutečně zanedlouho přišly deště a krupobití a na kolštejnském panství zavládla bída.
Hradní pán na svůj slib nezapomněl. Jednoho dne poručil svému správci, aby naložil plný vůz pecnů chleba a rozvezl je tam, kde bylo nejhůř. Správci se příliš nechtělo, spěchal za jinou prací a poddaným příliš nepřál. Na cestu se dal pozdě, a tak, aby byl do večera na zámku, zkrátil si cestu přes hřebeny hor. To však neměl dělat, protože zapadl do bažiny. Noc se blížila, kola pevně vězela v bahně. Rozzlobený vozka stáhl plachtu z vozu a začal podkládat jeho kola voňavými pecny. Bičem popoháněl koně, bochníky mizely v rozryté zemi, když tu náhle... zablýskalo se, země se otevřela, vystoupil z ní mocný vládce hor a zahřímal: "Zneuctil jsi boží dar! Za to zkameníš". A tak se i stalo.
Od té doby stojí na vrcholku hory skála, která připomíná svou podobou vůz tažený koňmi s vozkou na kozlíku. Celá hora se dodnes nazývá Vozka.
